Z krve omdlívám, ale přesto si každý den dopřeju nejednu malou pitvu. Jako copywriter se smiřte s tím, že už si nikdy neužijete žádnou knížku, plakát nebo návod k použití. Všechny texty totiž automaticky a nemilosrdně podrobíte zkoumání. Jak jsou postavené, proč, co tím autor sledoval a kde se netrefil.

Kromě primárního sdělení, které text poskytuje, rozpitváte kompozici, prodřeníte vše podle Griceových maxim, zhodnotíte funkčnost v rámci stylu… Podvědomě, okamžitě, mimoděk.

Jasně, Bratři Karamazovi už nikdy nebudou stejní jako dřív, na druhou stranu, pokud to myslíte s psaním vážně, neexistuje lepší způsob, jak se něčemu přiučit. Jo a taky vám to zabrání číst sračky, protože vás jejich tupoučká stylistika bude fyzicky bolet. A každá minuta, kterou nestrávíte nad Padesáti odstíny šedi, se počítá.

Vědět, co vaše zákazníky prudí nebo naopak těší, je fajn, a tak není na škodu se jich na to čas od času zeptat. Ale ještě než začnete psát otázky, zopakujme si pár základů: Neptejte se na názor, pokud ho nechcete slyšet.

Vytvořte dobrý důvod, proč dotazník vyplnit. Malá soutěž postačí. Buďte konkrétní. Zákaznice Květa si snadněji vzpomene na protivného kurýra, když se jí zeptáte přímo na zkušenosti s dopravou.

Buďte struční. Zákazník Luboš má na vyplnění jen pauzu na cigáro. Nevolte všechny otázky jako povinné. Zákaznice Libuna vám nemůže odpovědět na zkušenosti s reklamací, když ještě nic nereklamovala a svojí odpovědí vám jen zkreslí výsledky.

Uzavírejte otázky, ale dejte respondentům možnost je otevřít a rozepsat se. Líbil se vám tento článek? Ano – Ne.

V neděli jsme vyrazili u nás na Pankráci na jednu malebnou zahrádku. Pivo dobrý, jen tam visela cedule, kde říkali, že o víkendu dotáčí sudy, takže pivo je levnější. Podepsali se jako „Team pivnice Na Veselí“.

Při psaní chytaj‘ korporátní manýry už i hospody, kde jsou každé úterý šenkýřky nahoře bez, štamgasti mění pětikoruny za vycmrdlou verzi Colorada od Kabátů a chlastat se tam chodí hlavně proto, že tam je tma, studený pivo a pouštěj tam fotbal.

Odkdy je proboha skupina servírek a výčepní „team“?

Neuvědomují si, že zní jako mladá a dynamicky se rozvíjejí společnost s postavením na trhu?

A neměl by jim někdo říct, že kdyby tam napsali „Váš Jarda, Monika, Tomáš a Vendula,“ udělali by mnohem lépe?

Otázky, samé otázky.

Jste smutní, nasraní, unavení, a přesto musíte psát vtipně, protože se to od vás čeká? Ne? Tak já jo. A protože jsem hodná holka, dám vám instantní návod na napsání kulervoucího textu.

1. Pusťte si nasrávací písničku, koukejte do blba a myslete na Monty Python.
2. Běžte na cigaretu a zpytujte svědomí, kdy jste naposledy řekli dobrý vtip.
3. Prohlédněte si obrázky veselých zvířátek a přeříkávejte si klišé a floskule.
4. Otevřete textový editor a pište. Překrucujte floskule, vtipy, zapojte zvířátka.
5. Škrtněte 90 % věcí.
6. Běžte na cigaretu a zpytujte svědomí, jak se vám bude líbit na pracáku.
7. Napište to, co vás napadlo ráno ve sprše.
8. Modlete se, aby to i tentokrát bylo vtipné. Pravděpodobně to klapne.

Dík čau.

od @sibiranka

Čtu fashion a beauty blogy. Nahradily mi magazíny – jsou vtipnější, zajímavější, vycházejí častěji, mají hezčí fotky a odrážejí vkus pisatelky. Když mi doporučení Autorky už 3x sedlo jako prdel na hrnec, jejím recenzím věřím víc než zaplacené fotce v Elle.

Haha. Kecám.

Jsem ideální fashion / beauty cílovka (narciska s nadprůměrnou výplatou) a PR oddělení dobře rozpoznala příležitost koupit si levnou reklamu na blozích, které naše zlatá mládež hltá. Vžum, spolupráce blogerkek se značkami se rozjela hlava nehlava.

Aby bylo jasno, spolupráce jsou v zásadě super. Ale když po postu Víkend s Kosmetickou Značkou nečtu čtvrtrok nic než chválu na Značku, čuju křivárnu. Nebo nezkušenost holky, která z nadšení, že jí někdo platí za blogování, zapomněla na svou cenu.

A na cenu čtenářů.

I detail, jako je zvolené písmo, může rozhodovat o vašem úspěchu a neúspěchu. Použijete-li na jídelním lístku Comic Sans, na Facebooku vás rozcupují (Mimochodem, viděli jste nový Comic Sans? Je celkem dobrý.). Pokud nedejbože vyberete písmo, k němuž nemáte práva, stáhnou vás právníci z kůže.

Když jsme tento blog redesignovali, vybrali jsme si písmo, které v danou chvíli opravdu nepatřilo k nejčastějším. Líbilo se nám, dobře se četlo a bylo jiné.

Dnes „naše“ Roboto Slab používají další blogy o copywritingu, politická strana ministra financí a asi tak třetina vznikajících webů. Nevadí nám to, akorát si jako správní hipsteři připadáme příliš mainstream.

Co si z toho odnést? Formou se úplně odlišit nemůžete nikdy. Nevybírejte font 10 hodin čistého času. Spíše vymyslete, co návštěvníkům dáte.

Klávesnice i displeje se nazdařbůh ošoupávají kvůli zcela zbytečným hashtagům. Nemusely by, kdyby uživatelé věděli, kdy hashtag použít.

Na Twitter nechoďte s jinými hashtagy než těmi, které doprovázejí konkrétní akci (#copycamp), nebo jsou součástí „uměleckého” ztvárnění samotného tweetu (#vyzkoušenozavás).

Těch 140 znaků se dá využít smysluplněji. Hashtagy na instagramu jsou pak v podstatě jen naháněče lajků a folloušků. I tam ale může vyhaslý fotograf nasekat méně debilní tagy než #iglife (to znamená, že jste uživatel Instagramu a fotíte na Instagram), #followme (to znamená, že nemáte kamarády) nebo #cute (to znamená, že jste tlustá holka).

Raději buďte více specifičtí, tak spíš získáte několik relevantních followerů. A prosím v angličtině. Jo a prej jsou hashtagy i na Facebooku, ale na ty se můžete vykašlat úplně.

Často copywriteři a správci sociálních sítí žehrají, že jejich cílovka/komunita je „úplně blbá“. Vždycky když tohle slyším, otvírá se mi kudla v kapse a vím, že dotyčný je na cestě do pekel.

Ano, vaše cílová skupina může mít jiné znalosti než vy, jiné zájmy i jiné vzdělání. Proto nepochopí vaše odborné termíny a často pokládá z vašeho pohledu hloupé a naivní dotazy. To ovšem neznamená, že si o nich můžete myslet, že jsou všichni do jednoho idioti.

Za prvé nejsou a za druhé, pokud si to budete myslet, tak ačkoliv to navenek nedáte najevo, z vaší komunikace s nimi to bude cítit. A nikdo nechce jednat s někým, kdo ho považuje za debila. Takže, jednoduše a srozumitelně, ale nikdy povýšeně, blbouni, pardon… drazí!

Vycházejíce z Gausovy křivky soudíme, že opravdu chytrých markeťáků je méně než polovina. Sledujíce, jak používají markeťáci v kampaních hashtagy, zjistíme, že Gaus byl nehorázný optimista.

Síť benzínek má na každém svém obrázku, který nasdílí na Facebooku, hashtag. Lidé patrně mají tweetnout, že si u nich dali kávu (a označit to #stopcafe), využívají jejich nejlepší palivo (#tankujsvervou) nebo že díky jejich stanicím je život zábavnější (#rozjeďtetonaplno).

Neposmívám se, dementní hashtag, který se sám od sebe šíří, je představa tak neodolatelná, že se bez ní neobejde jediný plakát v metru. Jenomže to fungovat prostě nebude.

Ono to totiž opravdu je tak, že lidé budou sdílet jenom to, co dává smysl, je vtipné, užitečné nebo kontroverzní.

Nebo když jim za to dáte plnou nádrž zdarma.

Miluju deadliny. Vážně. Jsou motivující, a hlavně zabrání vám, abyste texty pilovali do nekonečna. Mám teorii, že každý úkol zabere přesně tolik času, kolik na něj máte.

Udělám stejně kvalitní obsahovou strategii, pokud ji mám odevzdat za týden i pokud za měsíc. I když s ní začnu včas, celou dobu se k ní vracím, rýpu, předělávám a šťourám, abych se nakonec rozhodla, že původní verze byla nejlepší. A tohle rýpání samozřejmě nikomu nenaúčtuju, jenom si kradu vlastní čas.

Paretovo pravidlo má recht. A pokud jste perfekcionista, zabrání vám deadline strávit na dané věci o mnoho času víc, aniž by to přineslo nějaký výrazné zlepšení. Jasně, detaily udělají spoustu parády, ale chce to odhadnout míru. Navíc, miluju ten pocit anarchie, když odevzdávám minut po!